Jak se mi to všechno vrátilo

Není to tak dávno, co jsem opovrhovala všemi, z jejichž úst čas od času vyšlo cosi jako ‚To za nás nebylo, takoví jsme my nebývali!‘ či ještě hůře ‚To je ta dnešní mládež!‘ Ovšem než jsem stihla své opovržení přeměnit v upřímnou nenávist, stalo se něco, s čím jsem ještě alespoň v nejbližších čtyřiceti letech nepočítala – v několika nestřežených okamžicích jsem samu sebe přistihla tyto odsouzeníhodné klišoidní fráze používat. Po zpytování svědomí a několika černých chvilkách sebemrskačství jsem se tehdy nakonec rozhodla své ego přesvědčit o tom, že být zapšklou starou pannou není můj životní cíl, jako bonus jsem si pod trestem dalšího nenáviděného nitrozpytu zakázala ony slovní obraty používat a málem jsem pukla vlastním sebeuspokojením z pocitu, jaká že jsem to shovívavá žena plná pochopení a empatie pro mladé. A dnes jsem praskla.

Venku to vonělo čerstvým vzduchem, lesní plísní a z parapetu spadlou pelargonií, dešťovky se v agonii štěstí svíjely na silnici a na protější straně ulice někdo slastně vypouštěl do letního povětří kroužky dýmu z právě ubalené cigarety. Čas na večeři.

Rohlíky s máslem a bez sýra, rohlíky se sýrem a bez másla, rohlíky bez másla a bez sýra…dumala jsem, čím své tělo protentokrát ošidím, zatímco jsem dorazila k nákupním košíkům. Ze závažných úvah mě vytrhl pohled na stařenku vracející vypůjčený košík a ještě před chvílí se opírající o dvojici francouzských holí – z nichž se jedna bez dámina povšimnutí válela spokojeně na podlaze plné drobků. I přiskočila jsem bez váhání a plna ochoty se málem přetrhla stařence ztracenou berli naservírovat minimálně na stříbrném podnosu (a tak doma mě to učili…). Jaké však bylo mé překvapení, když paní místo po holi, chňapla lačně po mé kabelce a jala se mi ji, silou zcela neodpovídající prvnímu úsudku o její vetchosti, zcela energicky rvát z ramene. Inu zasmála jsem se a se slovy ‚Nene, to není hůlčička‘ jsem staré dámě dál trpělivě servírovala berli pod čumáček. Po několika minutách neustávajícího souboje o mou kabelku a opakování zřejmě velmi intelektuálně náročného ujištění, že uchopená věc není hůlka, mi došla trpělivost. Vyškubla jsem se pomocí všech sil z bábina hrůzu nahánějícího sevření, hodila jí očividně nepotřebnou hůl do náruče a s pár zmatenými otázkami ve smyslu ‚Proboha, chtěla mě okrást, znásilnit, anebo si mě jen spletla s nákupním vozíkem?‘ jsem se ztratila v bludišti regálů plných předražených odpadků.

‚Entr pin entr,‘ povídá z řady dobrých osmi lidí za mnou nervní paní pokladní. Ježiš, některý ty lidi ještě letos neviděli sprchu říkám si zase já, a strkám poslušně kartu do čtečky umístěné nesmyslně přímo na pokladním pásu. V tom okamžiku mi však ztuhne i ten smrad z nemytých spoluobčanů na nose – povědomá ruka šmátrá kolem mě, přičemž nevynechá nákup ani čtečku karet. V panice dle vrásek na ruce tušící armagedon otočím hlavu o dva centimetry tak, abych na vlastní oči viděla vítězoslavný výraz té staré brécy snažící se pod záminkou nálezu jakési své zapomenuté mražené potraviny o získání buď silnějšího ujištění svých potomků ohledně nutnosti omezení vlastní svéprávnosti, anebo (chraň ji ruka páně!) o údaje z mého bankovního účtu.

Ačkoli (anebo právě proto?) se ohledně výše finančních prostředků na svém účtu nemohu rovnat ani polovině minima nároku na penzijní zabezpečení, jež stařenka pravidelně každý měsíc pobírá, rozhodla jsem se na protest stávkovat, a až do odchodu narušitelky nespolupracovat. Do té doby nervní pokladní znervózněla ještě více, nemytými nohami páchnoucí muž vedle mě počal hlasitě brlbat a stařena se nerušeně probírala mou večeří a prostorem okolo čtecího zařízení. I došla mi již podruhé toho večera trpělivost – to když se mě ona přidrzlá stará dáma ráčila optat, zda hodlám už konečně zaplatit nebo ji tam nechám čekat ještě dlouho. Ačkoli jsem měla na jazyku cosi o slušném vychování, spolkla jsem to, otočila se klidně k již dočista vynervované pokladní a nepřemluvitelným hlasem jí sdělila, že zkrátka pin zadávat nebudu. Dokud mi bude pod ruce kukat cizí ženská.

Dříve tušený armagedon následujících okamžiků, během nichž jsem byla lynčujícím davem v čele s nevděčnou stařenou osočena z diskriminace, pohrdání, nevychovanosti a hrubiánství, vygradoval v téměř filmovém okamžiku, kdy stařenka vzteky bez sebe (a bez holí) obíhající pokladní pás mrštila o zem sáčkem plným rohlíků, to vše za syčivého spílání a pod propínajícím svetříkem bublajícím šokem z politicky nekorektní reakce: ‚To je ta dnešní mládež, to za nás nebylo!‘

Jo, a tentokrát jsem si koupila housky.